Jmenuje se Václav Lebeda, ale fanoušci ho znají jako Voxela. Třiadvacetiletý muzikant z Kopřivnice už stihl posbírat několik cen včetně slavíka za hvězdu internetu. Teď v létě jde z koncertu do koncertu, ve středu si ale udělal čas nejen na setkání s fanoušky, ale taky s naší redakcí. Není to náhoda: o fanouškovské setkání s ním jsme měli soutěž a tak jsme si ho samozřejmě také nenechali ujít. A navíc, Voxel je už nějakou dobu Olomoučák...

S mladým zpěvákem nejen o muzice, ale také o hledání životní rovnováhy. Foto: Jan Procházka

Na úvod úplně klasická otázka, ale nejde si ji odpustit. Co ty a Olomouc?

K Olomouci mám krásný vztah a to neříkám z nějakého vlezdozadkovství…
Už na gymplu jsme dělali výlety za památkami a Olomouc na mě působila oproti ostatním velkým městům tak nějak klidně. Pořád jsem si říkal: Co to je, že to v člověku rezonuje s takovým klidem? Pak jsem si našel přítelkyni z Dubu nad Moravou a právě v Olomouci jsme měli první rande. Byl to opravdu krásný den a už tehdy jsem si pomyslel: To by bylo fajn, tady bydlet. No a tak se to stalo. Bydlíme tady.

Přímo v Olomouci?

Na Tabulovém vrchu, takže jsme na okraji a máme tam klid. Do centra jezdíme, jen když je potřeba, takže se mi aspoň neokoouká.

Showbyznys se přece dělá v Praze, to tě neláká?

Pořád mě všichni tahají do Prahy, že musím chodit na ty večírky a tak. Ale já na to kašlu, tady se mi líbí a do Prahy to mám kousek. Za rodinou do Kopřivnice taky. Tak proč bych to měnil.

Jak vypadá takový Voxelův obyčejný den?

Na to je hrozně těžké odpovědět, protože já ty dny vůbec nevnímám jako obyčejné! Když jsem v Olomouci, tak se motám hlavně kolem mého malého syna a nebo kolem muziky, mám jeden pokoj předělaný na zkušebnu a tam opravdu hodně hraju. Že bych šel večer někam do klubu, to s tím miminkem opravdu nejde. Dáme si třeba na balkoně víno a dýmku, to je jedna z mých neřestí.

No a čtvrtek až neděle jsem většinou na koncertech, což znamená hlavně v autě. Teď jsme měli rekord - za dva dny jsme najeli přes patnáct set kilometrů. Je to kočovný život, ale vybral jsem si ho a baví mě. Navíc, i v tom autě kolikrát vzniknou písničky. Mám skvělý tým, brázdíme republiku, hrajeme a je to hrozně fajn.

A po koncertech večírky?

Vůbec nejsem ten typ. Že bych šel pařit a skončil ve čtyři ráno, to opravdu ne. Vždycky mě do toho tlačili a když jsem se nechal zviklat, tak mi to pak zkazilo celý večer.

Užiju si koncert, pak se hrozně rád věnuju lidem, pokud chtějí podpisy, fotky, pokecat… Ale tím ten den pro mě končí a já jsem rád, když si můžu odpočinout, nasát klid.

Na webu píšeš, že máš blízko k veganství. Co si pod tím představit, člověk přece buď je nebo není vegan, ne?

Byl jsem nějaký čas striktně vegetarián, pak jsem dokonce byl i vegan. Jenže jsem na to maso pořád myslel a kdykoliv jsem na něj dostal chuť, cítil jsem se provinile. Říkal jsem si: Přece nemůžu chtít maso, když jsem přece ten vegan… Pak jsem objevil terapeutickou metodu RUŠ. To mi vyřešilo hrozně moc bloků. I problémy s jídlem. Nejvíc mi teď vyhovuje jíst syrovou stravu, do toho si ale klidně kousek masa nebo rybu dám. Je špatné být v něčem brutálně striktní, když to nejde z vás, ale z té škatulky, ve které chcete být. To už je lepší jíst třeba i nezdravě, ale mít z toho dobrý pocit, než se ládovat zdravým, ale s pocitem, že máte chuť na něco úplně jiného. To máte jako s autem: nemůžete do auta na naftu lít benzín, to prostě nebude fungovat. Psychika a strava jsou spojené nádoby, když se to správně spojí, tak to je ideál. Pohoda.

Říkáš pohoda. Léto pomalu končí, stihl jsi už v tom nabitém programu i dovolenou?

To u mě vůbec nehrozí. Od května do konce září mám hlavní sezonu. Objíždím festivaly, majálesy, vinobraní a podobné akce. Čas na dovolenku jsem si vyhradil až na říjen. Pojedeme s rodinkou do Thajska. Dáme si exotiku a moc se na to těšíme.

Takže největší letní zážitky budou asi koncertní, že?

Určitě. Jeden z nejhezčích koncertů vůbec jsem zažil na Sázavafestu. Dali mě do relativně malého stanu. Vlezlo se tam asi pět set lidí, ale na bocích byla další pětistovka. Úplný paradox, ti narvaní lidi vytvořili tak neskutečně komorní atmosféru... Tohle by se na velké scéně asi nemohlo stát.
A mám i další zážitek. Vystupuju teď s looperem, to je takové zařízení, do kterého si postupně během hry nahrávám smyčky a ono mě to pak doprovází, zní to vlastně jako celá kapela. V jednom člověku jsem tak hrál na těch největších pódiích, třeba na brněnském majálesu. Všichni tam měli ty kapely a já byl úplně sám! Vidět proti sobě armádu lidí, to bylo jako Sauron a jeho vojsko! Měl jsem bobky, bál jsem se, že to neutáhnu. Ale přesvědčil jsem sám sebe, že to zvládnu a to mi pomohlo.

A co vzdálenější budoucnost? Kde se vidíš tak za deset let?

Já se nikde vidět nechci! Mě se líbí to zenové, že cíl je cesta. Může to znít jako klišé, ale v těch bývá často hluboká pravda. Je to úplně jednoduché. A právě v tom je problém. Nevěříme jednoduchým věcem, jsme naučení mít všechno složité, odedřené, musíme makat, makat… Celý život, abychom něčeho dosáhli. A pak to máme a řekneme si: A co teď? Přesně tohle se mi stalo, když mi začali hrát v rádiích první singl. Myslel jsem si, že tohle jsem vždycky chtěl. Ale najednou jsem vůbec neměl takovou radost. Byl jsem v cíli, ale neužil jsem si cestu! Takže teď na cíle s...u! Zaměřuju se na tu cestu. Zpívám, hraju, skládám, ale neznamená to, že bych tohle měl dělat za deset let. Třeba budu, ale já na tom nelpím. Je mi to vlastně jedno. Užívám si vnitřní svobodu, nejsem nikomu zodpovědný, jenom sám sobě. Jsem přesvědčen, že se mi daří právě díky tomuhle přístupu. Když člověk na něčem moc lpí, většinou se to neděje. Samozřejmě, mě tahle práce baví, dělám pro to všechno, koneckonců mě to živí, ale takové to lpění napsat co nejúspěšnější hit, protlačit se někam za každou cenu, to vůbec nemám.

Takže žádné slavíky ani stadiony ve tvých snech nenajdeme?

Cíle ne. Ale mám něco, co nazývám záměrem. To je pro mě mnohem vyšší, je to rozhodnutí, že se něco stane. Když jsou tam nějaké zádrhele, tak je vyřeším tou metodou RUŠ a tím otevřu volný průchod tomu, aby se to doopravdy mohlo stát. Přirozený důsledek nelpění je dění se. Pro mě je otevřené všechno. Třeba budu v Austrálii dělat terapeuta. Odpoledne si zasurfuju, projdu se po pláži… Kdo ví?

Foto: Ondřej Hlaváček

A co tě čeká v nejbližší době?

Hlavně ta dovolenka. Pak podzimní turné, po zimě jedu společné turné s UDG a Xindlem X a v létě se objevím na Kryštof kempech. A věřím, že toho vyjde mnohem víc. Fakt se snažím fungovat přes koncerty. Je super, když člověka hrajou v rádiu a televizi, když dělá klipy a má to tisíce zhlédnutí, rozhovory… To je ale podle mě jen podpora k tomu, aby lidi chodili na koncerty, aby si zpívali písničky. Koncerty jsou to hlavní, proč to chci dělat.

A objevíš se i v Olomouci?

V rámci turné ne. Měli jsme tu zastávku minulý rok na jaře s O5 a Radeček a vždycky je dobré mít rozestup. Ale chceme to zopakovat, protože se nám to moc líbilo. Takže odpověď je vlastně ano. Chceme to udělat, takže to asi uděláme.