Čtvrteční koncert Ensemble Inégal a jeho provedení Zelenkových nešpor Psalmi Vespertini II. zanechalo stopu. Velmi silnou. Ve špičkovém provedení, v prvotřídním nastudování a v nevídané muzikalitě všech, kteří se na tomto díle podíleli. Tím by, de facto, mohla ona hudební recenze skončit. Co více říci k tomu, že zážitek to byl naprosto ojedinělý. Z koncertu se odcházelo v nevšedním naplnění hudebních tužeb, že je velmi těžké se těch krásných pocitů "zbavit" podrobným popsáním té hudební krásy.

První nadšení vycházelo již ze slibného obsazení jak orchestru, co do barevnosti nástrojů, tak pěveckého ansámblu (všechny hlasy po šesti). Vůbec nevadilo, že z důvodu nemoci byla avizovaná altistka nahrazena jinými zpěvačkami. Také nevadilo, že se z nějakého důvodu vypustila část Laetatus sum. Po prvních odehraných tónech bylo jasné, že toto bude zážitek nevšední. Dirigent Adam Viktora si dal záležet na přizpůsobení díla prostoru kostela Panny Marie Sněžné a nechal doznít vše, co zasloužilo dozvuk i patřičné napětí doznívajícího času. Hned první částí Dixit Dominus byla nasazena pomyslná nejvyšší laťka, která slibovala stejné nasazení po celé nešpory. Viktora nezklamal. Vybral si znamenité hudebníky, zpěváky a sólisty. Na všech byla znát perfektní forma a zodpovědné nasazení. Není divu, další dny ihned po koncertě čekalo muzikanty natáčení tohoto díla na CD. 

Jako první se v sólu představila sopranistka Gabriela Eibenová jen v doprovodu houslí a bassa continua. Eibenová disponuje krásnou barvou a nevtíravou nosností hlasu, tak akorát přesně šitou na míru potřebám barokní hudby. Střídala ji altistka (její jméno jsem nepostřehla, jelikož zaskakovala za sjednanou zpěvačku), která však zdaleka nedosahovala takových interpretačních kvalit. Bohužel její hlas byl spíše tišší, tudíž špatně slyšitelný i navzdory výraznější artikulaci, i místy nejistý. Sborové Amen ve fugové formě vyznělo jako překrásná hlasová plastika zásluhou zřetelně slyšitelného vedení jednotlivých hlasů a témat. Všechny závěrečné části jednotlivých cyklů nešpor, tedy formálně sborové fugy, byly opravdu pečlivě propracované a dynamicky barevné. Zaskakující interpret, basista Jiří Miroslav Procházka, se svého partu ujal velmi přesvědčivě, stejně tak i v poslední části De profundis. Zde doslova exceloval. Velmi hudebně zajímavé, zvlášť v zápisu pro basso continuo, bylo Nisi Dominus pro soprán a alt. Hybné figury v basových nástrojích naznačovaly jakousi dramatičnost a efektnost. Naprostou pěveckou špičkou se jevil sólista Tobias Hunger (tenor) v části Lauda Jerusalem. Navzdory svižnému tempu, rychlým a zdobným figurám ve svém partu podal brilantně suverénní výkon, bez známek vedlejších možných negativ (zadýchanost, uspěchanost, nezřetelnost projevu). Chtělo by se zvolat "bravo!" Obdobné bravo by si jistě zasloužila sopranistka Lenka Cafourková, která též zaskakovala za nepřítomnou zpěvačku. Její Magnificat, plné různých afektů, obdivuhodného hlasového rozsahu, zřetelného rozlišení echo efektů, nadchlo bez menších pochybností. V De profundis (Sustinuit anima mea) zazněli všichni sólisté společně a v Gloria Patri opět zazářil v obtížné rychlé a zdobné podobě tenorista Hunger.

V porovnání s loňským provedením prvního cyklu Zelenkových nešpor se letos hudebně i interpretačně výkon posunul výrazně vpřed a jen doufám, že Olomouc si nenechá ujít i poslední III. cyklus nešpor.